Pepa Langer mě požádal, abych zaznamenala své vzpomínky na založení souboru Haná ve Velké Bystřici. V kronice souboru je zaznamenáno, že soubor vznikl v dubnu 1976. Tehdy se uvolil pan dr. Běhal, že začne se souborem pracovat. Ten však už od září předešlého roku (po oslavách 750 let trvání obce) pracoval. Už jsme společně nacvičovali českou besedu, kterou jsme panu doktorovi v dubnu předvedli a tím získali jeho přízeň a souhlas, že bude do Bystřice dojíždět. Celý rok jsem na placení cestovného pro něho vybírala od členů 10 Kčs a protože členů bylo na počátku 8 a cestovné bylo 120 Kčs (týdně vlak 10 Kčs a 20 Kčs auto z Olomouce), zbytek jsem doplácela do té doby, než stoupl počet členů na 12. Vlastně to trvalo déle nežli rok.
Mimoto bych ráda připomenula, že ochota vytvořit soubor nevznikla přes noc, ale zájem o lidové tance jsem v obci pěstovala asi 20 let tím, že tu byly pořádány dožínky a na nich vždy jednu polovinu programu tvořily lidové tance, které jsem nacvičovala.
O tom se chci zmínit podrobněji. Když jsem ve Velké Bystřici začala v roce 1952 učit, bylo mi vedením školy uloženo, abych vstoupila do ČSŽ. Zde jsem se seznámila s paní Miladou Menšíkovou a s její pomocí jsem získala podporu nejen žen, ale i radnice pro pořádání dožínek. Přivezla jsem si totiž z domova hanácký kroj a měla jsem zájem na tom ho uplatnit. V obci bylo asi 5 ženských hanáckých krojů, co si pamatuji tedy: u Venusů u radnice, u Venusů proti sokolovně, u Skalů a M. Novotné. Pro vystoupení na slavnosti nebo pro účast v průvodu to bylo málo. Zkusila jsem vzbudit zájem o vyšívání krojů a sehnala materiál a dali jsme se do práce. Kroje dokončily paní Venusová (proti hostinci u Vláčilů), paní Vyjídáková, paní Šišková, paní Moničová, paní Škodová a paní Seidlerová. Protože v obci byly i dětské kroje, nacvičovala jsem s dětmi lidové tanečky, s děvčaty kolem patnácti až sedmnácti let též, s dospělými českou nebo Moravskou besedu a tím jsme vždy na dožínkách vytvořili polovinu programu, druhou polovinu zaplnila vždy estráda. Pro chybějící kroje jsem jezdívala do Kropáčovy půjčovny do Olomouce a do půjčovny krojů do Prostějova. Pak se objevil zájem i mezi mládeží o zhotovení vlastního kroje. Znovu jsem sháněla materiál. Nebylo to snadné, sukno nebylo vůbec k sehnání. Přivezla jsem z mé rodné obce několik kabátů po starých lidech, rozpárala, vyprala a stříhala živůtky. Stuhy, krajky a hanácký šátek (jinak zvaný též lipský) nebyly vůbec k sehnání. Začala jsem hledat radu u jiných hanáckých souborů, třeba v Doloplazích, v Prostějově, v Kralicích. S jejich pomocí jsem se dopátrala, kam se mám obrátit. Šátky máme např. z Uherského Hradiště, krajky se musely uplést. Nové kroje dokončily Broňka Bečáková, Vlasta Ponížilová, Alička Dubová, Maruška Šperková, Dáša Pečínková.
Když se pak u příležitosti pořádání oslav 750 let trvání obce projevil zájem uspořádat velkou slavnost a sjezd rodáků, padl návrh nacvičit hanáckou svatbu. Svaz žen se obrátil na mne, abych to zajistila. Neměla jsem ponětí, jak taková svatba dříve vypadala, nikdy jsem ji neviděla, ani o ní neslyšela. Zajela jsem na kole do Týnce za panem Bečákem, který je autorem knihy o hanáckém kroji, s prosbou o radu. V září mi slíbil pomoc a od té doby jsem tam každých čtrnáct dní jezdila až do vánoc, ale marně. Stále jsem slyšela jen sliby, že zatím neměl čas, ale že se do toho dá. Až jsem v úzkosti, že už nebude dost času na nácvik, zajela do Slatinic, kde jsem svůj první kroj v roce 1942 vyšívala, v naději, že snad tam bude nějaký pamětník starých časů. Obrátila jsem se na kolegu Klemsu, ale uslyšela jsem jen o zvyku připojovat za žebřiňák, který veze nevěstu s družičkami, tak zvané páté kolo u vozu, které symbolizuje, že ani muž ani žena nemají výsadní právo v manželství, ale že se musí střídavě podřizovat jeden druhému. Mám prý se na to jet podívat do muzea ve Šternberku, kde je to vyobrazené na výstavě hodin. Také mi kolega Klemsa řekl, ať nespoléhám na pana Bečáka, který kdysi prohlásil, že pro Hanou nehne prstem, protože byl donucen dojíždět do zaměstnání až do Rožnova. Šla jsem tedy do univerzitní knihovny a pátrala po autorech, kteří se věnovali lidové slovesnosti. Dostala se mi do ruky Bartošova sbírka lidových zvyků, kterou mi nebyli ochotni půjčit ani domů, protože je dnes už vzácná. Vypsala jsem si přímo ve studovně, co zde bylo zaznamenáno o svatbách na Hané. Bylo toho na dvě stránky sešitu malého formátu. Paní Gabajová z Okr. kulturního střediska mi půjčila zpěvník, který mi později věnovala a který je dnes v majetku souboru. Tam jsem našla některé písně vhodné ke svatbě a na základě těchto pomůcek jsem během 14 dnů sestavila celý program svatby a v polovině ledna jsme začali s nácvikem. Při tom jsem už od prosince 1x týdně nacvičovala Moravskou besedu s dospělými, někteří ji sice trochu znali z dřívějších dožínek, ale přibyla dvě kola, nacvičovalo 16 párů. Dále 1x za týden byla zkouška s děvčaty, která se učila Královničky a 1x týdně s dětmi ze základní školy. Od ledna teď přibyly 2x týdně zkoušky Hanácké svatby a cesty za sháněním krojů. Bylo třeba vypůjčit asi 30 krojů, z toho asi 20 mužských. S těmi byla největší potíž, nakonec nám chybělo sedm krojů a měli jsme jedinou naději a sice soubor v Kralicích, všechny ostatní soubory i půjčovny nám už půjčily. Při každých dožínkách jsme mívali kroje z půjčovny v Prostějově a teď jsem zjistila, že je půjčovna zrušena a kroje převedeny do souboru v Kralicích. Paní Nesvadbíková – vedoucí souboru nechtěla o zapůjčení ani slyšet. Vzala jsem si na pomoc přímluvce, pana ing. Hořínka, který je spolužákem této paní, ale přímluva nepomohla. Ohlásila jsem tedy v přípravné schůzi všech společenských složek, že sedm chlapců bude tančit jen ve tmavých kalhotách a bílých košilích. Druhý den jsem byla volána do ředitelny k telefonu, kde jsem dostala od paní Nesvadbíkové vynadáno, že jsem si stěžovala na jejich neochotu až na KNV v Ostravě, který jim před chvílí nařídil kroje zapůjčit. A řekla mi, že kdyby jim to i president nařídil, kroje nepůjčí. Byla jsem tím obviněním zdrcena a řekla jí už s pláčem, že jsem si nikde nestěžovala, že to byl pravděpodobně předseda MNV, kterému také záleží na průběhu slavnosti a že je to ostuda, že kroje, které nám vždy sloužívaly, neposkytnou k tak významné události. Načež mi řekla, že si máme přijet. Jela se mnou znovu koleg. Hořínková a musela jsem podepsat, že za každý kroj ručím 2000 Kčs a že je hned druhý den po slavnosti vrátím. Doma jsem měla tehdy půjčené kroje ještě z Doloplaz, z Loučan, Náměště a z Nového Jičína, kam byly převezeny kroje ze zrušené Kropáčovy půjčovny z Olomouce. Každý kroj jsem si označila všitou stužkou do rubu, abych je nepopletla. Spala jsem tehdy moc málo, ale kupodivu mi to nevadilo, protože radost z práce mi to všechno vynahradila. Den před slavností jsem celý den připravovala figuríny ženicha a nevěsty na páté kolo u vozu. Netušila jsem totiž, že se budou stále kácet. Bylo třeba přivařit na kolo kovové podpěry a to nebylo jednoduché. Takže jsem potom ke třem ženským krojům všívala rukávce a řasila krejzlíky až v noci.
I v průběhu slavností došlo k mnohým napětím. když např. se jeden účinkující v sobotu večer tak opil, že na dopolední Hanáckou svatbu nepřišel a jeho sólovou píseň musel za něj zpívat Slávek Růžička. Odpoledne na seřadiště do průvodu také nepřišel a protože by bývalo kvůli jeho neúčasti vypadlo celé kolo Moravské besedy a nebylo možné, aby tančil lichý počet kol, sháněla jsem na seřadišti, kdo by ho mohl zastoupit. Pomoc mi nabídla paní Roušalová a zatímco ona sháněla vysoké boty, já jsem doma vyžehlila mužskou košili ke kroji. Paní Roušalová se v rychlosti převlékla a na hřiště jsme doběhly právě, když hudba končila zahajovací hymnu. K další peripetii došlo večer. Všichni, kteří měli kroje z Kralic, tedy i tento účastník, mi odevzdali kroje, ale doma jsem zjistila, že ten jeho není z Kralic. Laďa nebyl k sehnání, aby mi to vysvětlil. Musela jsem na kole objet všechny, kdo měli mužské kroje půjčené, až jsem hledaný kroj našla. Ti dva si je vyměnili a mně nic neřekli. Tak jsem přece jen mohla dodržet slib, že do Kralic kroje druhý den vrátím. Těsně před vystoupením jsem poslední týden ještě zhotovila sama hanácký koláč.
Po slavnosti se najednou některým účinkujícím začalo stýskat po pravidelných setkáních a rozhodli se vytvořit soubor pro nácvik hanáckých tanců. Začala jsem s nimi tedy po prázdninách nacvičovat českou besedu, bylo jich naštěstí právě jedno kolo. Jinak jsem znala jen dětské tance. Abych se naučila tance pro dospělé, začala jsem jezdit na zkoušky souboru Sigma, který řídil dr. Běhal z Přerova. Prosila jsem pana doktora, aby se ujal vedení naší malé skupiny, ale marně. Vždyť on už nacvičoval ve čtyřech souborech, v Doloplazích, v Sigmě Olomouc-Hodolany, v učilišti ČSD v Olomouci a v souboru Hrušky. Po půl roce, v dubnu, se nechal přemluvit a přijel se na naši skupinu podívat. Předvedli mu českou besedu a dva tanečky, které jsem je naučila podle vzoru, který jsem pochytila na jeho zkouškách se Sigmou. Kupodivu se mu naše mládež zalíbila a začal do Bystřice jezdit. Poprvé jsem veřejně vystoupila na členské schůzi JZD na sále. Prosila jsem pak představenstvo družstva, aby se stali našimi zřizovateli. Nechtěli. 3x zde byla vyjednávat i paní Gabajová z OKS v Olomouci, také bezúspěšně. Až jsme začali vyjednávat s n. p. Moravia v Mar. Údolí, teprve to jimi hnulo a dovolili nám označovat se soubor Haná při JZD Vel. Bystřice.
Mohli jsme však hospodařit jen s penězi, které jsme si sami při vystoupeních vydělali. Soubor vystupoval pravidelně na oslavách MDŽ ve vlastní obci i jinde (v Bystrovanech, Hodolanech, na Daskabátě), na plesích doma i jinde, účastnil se přehlídek v Prostějově nebo v Kralicích a také jezdil do Prahy na Moravský ples, kde tančívalo Moravskou besedu až 400 tanečníků. Zde působilo na všechny obrovské nadšení všech souborů pro lidové tance i hudbu. Účastníků nebo zájemců o lidové tance přibývalo. Já jsem sice nenacvičovala, ale chodila jsem do zkoušek, abych případné chybějící zastoupila, protože by bylo škoda, kdyby kvůli jednomu scházejícímu muselo sedm lidí sedět a přihlížet. Nejen že by je to přestalo bavit, ale potřebnou obratnost by nezískali. Také jsem vyřizovala korespondenci, sháněla kroje na inzeráty, obstarávala nahrávky doprovodné hudby. Stálou hudební skupinu jsme nemohli sehnat. Tančívalo se většinou při klavírním doprovodu Evy Kadalové. Také jsem zajišťovala doplnění programu nějakou hanáckou písní zpívanou sólově, duetem nebo triem děvčat. Po pěti letech jsem musela začít dojíždět na celý týden opatrovat vnučku a vedení souboru převzal Pepa Langer. Během té doby, kdy jsem ještě do souboru chodila, abych zastoupila nepřítomné členy, když by kvůli jejich nepřítomnosti bylo vypadlo celé kolo, jsem také zacvičovala děvčata v žehlení sukní, rukávců a vyšila jsem všechny mužské kroje (11).
Anna Schwarzová